wz
Textové pole:
CNW:Counter

Popis vyjížděk za uplynulé měsíce najdete zde:

 

Březen 2007

 

Leden a únor 2007

 

Duben 2007

Vyjížďky

 

Tato stránka popisuje cyklistické akce, kterých jsem se zúčastnil. Fotografie

 z vyjížděk, jsou-li jaké, byly nasnímány fotoaparátem

Olympus d-595 zoom. Chcete-li rovnou navštívit galerie fotografií

bez čtení textu níže, najdete všechny zde

5. 5.2007  Sobota byla pracovní, do práce jsem ale dojel na kole obutém do silničních plášťů a hned po uzavření obchodu jsem vyrazil směrem jihozápadním. Záměrem bylo dojet až na Orlík, bohužel počasí tento víkend bikerům příliš nakloněno nebylo. Nedaleko za Dobříší začalo pršet, proto jsem zamířil přes Nový Knín nazpět. Zlý šotek mi ale nakukal zkratku přes malebné údolí Kocáby, což sice byla pro potěchu oka krásná cesta, bohužel ale hrbolaté polní cesty a brody plné ostrého kamení podrobily kolo i mé pozadí nemilosrdné tortuře. V prvním brodě jsem se nedobrovolně vykoupal, v tom posledním jsem prorazil duši a musel opravovat. Údolí plné  osad slovutných jmen jako Askalona a Mexiko, již dávno nepřipomíná  trampský ráj. Jen pár důchodců ve vytahaných teplákách šourajících se s barelem pitné vody a, zaparkované ojetiny typu Lada 1200 a Škoda 120 dávají na vědomí, že trampování již zřejmě delší dobu není v modě. Cestou přes Štěchovice jsem příjemně unaven dorazil do Prahy a na tachometru měl pěkný údaj 113 km.

6. 5.2007  Již předchozí večer jsem na bike-foru založil thread s výmluvným názvem „Na nedělní oběd do Haloun“. Bohužel nikdo se obědem nenechal zlákat a tak jsem vyrazil sám. Chtěl jsem aspoň udělat fotky těch nejhezčích míst, bohužel chvíli po výjezdu začalo pršet, tak ze záměru sešlo. Hlavním cílem dne ale bylo otestovat novou vidlici Marzocchi, proto jsem nijak nešetřil ani sebe, ani kolo. V jednom ze sjezdíku mi podklouzlo na kamení přední kolo a už jsem se válel v prachu. Naštěstí jsem přistál do měkkého, pád zakončil ukázkovým kotoulem vzad a po vycentrování osmičky na předním kole pokračoval v cestě. V Halounech jsem poobědval zelňačku a karbanátek s bramborama, jako moučník byla palačinka a kafíčko... Cestou zpátky jsem si vychutnal parádní singltrail nad Řevnicemi a za vytrvalého mrholení dorazil do Prahy. Celkem 72 km a 800 m převýšení. Těch pár „krajinných“ fotek  jsem dal sem.

8. 5.2007  Druhý ročník orientačního závodu dvojic Lost in Prague se po mnoha depresivních předpovědích počasí uskutečnil za proměnlivé oblačnosti a občasné porůtrže mračen. To sice patřilo k závodu, ale proudy vody  hendicapovaly všechny obrýlené účastníky. Kdo z nás přes mokrá skla proměňující okolní svět do pitoreskních tvarů našel vůbec nějakou kontrolu, měl dostat dvojnásobný počet bodů !

Spolu s Honzou Eichlerem jsme vytvořili tým „Na poslední chvíli“, jehož název naznačoval  čas podání naší přihlášky. Na trať jsme vyrazili skoro na konci startovního pole, Kombinovali jsme různé metody vyhledávání kontrol, od porovnávání zakreslených bodů s podrobnou turistickou  mapou, až po indánské stopování několika desítek plášťů zanechávajících v bahně své otisky. Na začátku se nám dařilo, první úspěchy z nás učinili

sehraný tým a už už jsme se viděli na stupních vítězů. Ale protože, jak známo, pýcha předchází pád, přišla kontrola nazvaná „Kanálové údolí“ a náš osud byl zpečetěn. Po horolezeckém výstupu od břehů Vlatavy jsme  narazili na jakési shluky kanálů a závodnická srdce nám zaplesala. Opsali jsme dle itineráře nápis  a pokračovali zpět do údolí. Bohužel, jak jsme se zakrátko dozvěděli, naše kanály nebyly totožné s kanály organizátorů...

 Přes Vltavu jsme se přepravili s místním převozníkem, jenž celou plavbu žehral na svůj osud a na závodníky, toho dne  přetěžující kapacitu jeho plavidla.

Druhý břeh nám vzal zbytek bojovné morálky. Kontroly jsme sice nacházeli, často jsme k nim ale klopýtali tou nejhorší možnou cestou. A hodiny utíkaly. Poznávali, nebo spíš nepoznávali jsme druhy stromů, opisovali hieroglyfy ze zdí i sprosté pubertální texty z orientačních tabulí. Čas byl ale neúprosný a tak jsme 15 minut před vypršením limitu museli přerušit hledání kontrol a dorazili do cíle— za ten byla moudře vybrána mezi bikery oblíbená restaurace „U Pigiho“. Odevzdali jsme poloprázdný papír, naplnili svá břicha a zatleskali při vyhlášení vítězů úspěšnějším kolegům. A v neposlední řadě i organizátorům, odvedli parádní  práci... A už se těšíme až zase za rok budeme Lost in Prague. Celkem jsem najel 92 km a zdolal převýšení 1250 m.

Pár předstartovních a cílových fotek jsem dal sem.

12. 5.2007  Generálka na Transbrdy 2007. Sraz v 10.00 pod Barandovským mostem přilákal celkem jedenáct účastníků. Pod vedením Snaila jsme vyrazili podél Vltavy a Berounky silnému větru navzdory a protože nás Snail ani trochu nešetřil, dorazili jsme před 12 hodinu na místo startu závodu do Let u Prahy. Po chvilce oddechu jsme se vydali na trať. Ta začala krátce po startu prudce stoupat na hřeben Brd a tak nám nezbylo než ji následovat. Se Snailem opět v čele drali jsme se vzhůru, když se spustil silný liják. Nikomu se ale nechtělo přerušit tempo a tak proudům vody napospas polykali jsme první kilometry závodu. Brýle na nose pod nánosy bahna brzy ztratili svůj účel a tak jsem jel spíš podle sluchu, než zraku. Bohužel déšť nás doprovázel celých 20 kilometrů. Teprve za Skalkou vysvitlo slunce a tak jsme na chvilku zastavili a já díky zásobě Gyngyho papírových kapesníčků znovu prohlédl. Kolem sebe už jsem neviděl tu partičku nažehlených bikerů, s kterými jsem ráno vyjížděl, ale tlupu bahnem pokrytých kumpánů na šedivých strojích...

 Během následujících hodin se naše početná skupina neustále zmenšovala. Tu někdo pospíchal domů, tu zas jiný nechtěl přepínat své síly. Až nás zbylo sedm. Bohužel ne nadlouho. Někde kolem poloviny tratě se mi zadřela kladka přehazovačky (ach ta údržba ! ), a mně se bohužel nepodařilo včas přerušit šlapání. Řetěz natáhl vodítko k převodníkům a katastrofa byla na světě. Vodítko přehazovačky zkřivené, kladky rozlomené a bez zubů. Řadit se moc nedalo, navíc se přehazovačka neustále namotávala do řetězu. Pár kilometrů před Halouny jsem svůj marný boj vzdal, opustil ostatní a po silnici pomalu zamířil k domovu...

 Přes všechny nepříjemnosti to byl fajn výlet a věřím, že se za týden vyplní známé úsloví „těžko na cvičišti, lehko v boji“. Dnes celkem 120 km, převýšení jsem naměřil 1372 m. Pár fotek jsem dal sem.

19. 5.2007  Den D pro všechny účastníky závodu MTB TransBrdy 2007 nadešel. Proti původním předpokladům, že budu šetřit síly a na místo startu dojedu vlakem, jsem se rozhodl dělat hrdinu a jet do Let s asi desítkou dalších závodníků  po vlastní ose. Počasí nám evidentně přálo, slunce pálilo a teplota se vyšphlala nad 25 stupňů. Do Let jsme dorazili tentokrát vpravdě pohodovým tempem  v 11 hodin.

Městečko už žilo předstartovní atmosférou, více než 500 závodníků zcela naplnilo malé náměstíčko i okolí.

Hodina do startu rychle utekla a my se pomalu začali řadit do dvou startovních vln určených podle výkonosti. Tím se mělo předejít situaci, abychom my, kteří na závodech tvoříme kompars pro ty nejlepší, nestali se jim překážkou při cestě za vítězstvím. Čas startu se neúprosně blížil a v obou vlnách přešlapujících a popojíždějících bikerů se nervozita dala krájet. V tom zazněl výstřel ze startovní pistole a první vlna se za doprovodným vozidlem vydala na trať. Krátce na to jsme vyrazili i my.

Chytře navržená trať začala krátce po startu strmě stoupat. To mělo vytřídit zrno od plev a vrátit na zem ty, kteří s letos odjetými 50 km bláhově snili o vítězství.  A skutečně. Po prvních kilometrech stoupání bylo jasně vidět, kdo je pouhý teoretik a kdo pilně trenoval. V prvém a bohužel někdy i v levém pruhu zmítali se v zoufalé snaze udržet tempo zavalití tlouštíci i machři vybaveni drahými koly bez najetých kilometrů. Jako písek v síti prosívalo se závodní pole v dlouhém desetikilometrovém stoupání. Snažil jsem se rozložit  síly a neustále si v duchu po deštivém treninku z minulého týdne omílal  ono známé „těžko na cvičišti-lehko v boji“.  Je fakt, že na konci stoupání mě ta slova poněkud zhořkla v ústech, ale mohlo to být i energetickým gelem nevalné chuti, který jsem na startu vyfasoval od sponzora závodu. Stoupání bylo za námi a nyní jsme se řítili po širokých lesních cestách s šotololinovým a asfaltovým povrchem. Na krajích cest jsem zahlédl první sehnuté postavy měnící proražené duše. Pravá apokalypsa ale měla teprve přijít na kořenitých a ostrými kameny pokrytými cestičkami kolem dvacátého kilometru. „Defektáři“ tam lemovali cestu téměř v souvislé řadě. Shlížel jsem na ně přezíravě  z pohodlného sedla mého devětadvacítkového oře a v duchu si říkal „to je samá ultralight duše a pak to takhle končí. To mě se stát nemůže“. V povznesené náladě jsem projel kolem první občerstvovací stanice, hned za ní mi ale jeden z pořadatelů hlasících průběžné pořadí vzal vítr z plachet. 330. místo rozhodně nebylo tím, z čím bych byl spokojen. Nu závod ještě nekončí a každý z těch co v prachu mění duši mě posunuje o jedno místo vpřed... Usmál jsme se v duchu té myšlence, když jsem od zadního pláště uslyšel zlověstné zasyčení. Defekt! A ke všemu můj. Bylo zle. O 330. místě si mohu už nechat jen zdát...

Statečně jsem otočil bike koly vzhůru a dal se do práce. Ruce se mi třásly, náhradní duše za boha nechtěla na své místo. A čas běžel. Desítky závodníků se hnali kolem a shlíželi na mne z pohodlí svých sedel. Konečně bylo vše na svém místě a já v divokém rytmu zahájil nafukování. Tak, teď už pojedu jenom na vyjížďku, říkal jsem si zbaběle a zařadil se znovu do nekonečného proudu závodníků. Proti těm, s kterými jsem jel před defektem, ale ti nynější už byli evidentně z jiného těsta. Tempo bylo pomalejší, na nohách některých z nich jsem zahlédl obyčejné sandály. Další pořadatel hlásící průběžné pořadí na mě zakřičel strašlivou cifru: 432 !

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo a do teď nevím co to bylo. Místo očekávané poraženecké nálady se mi do nohou vlila nová síla a i můj ocelový oř jakoby divoce  zaržál.  Vyrazili jsme společně po známé trati a míjeli jednoho sandála za druhým.  „Snaila na Vás, holoto“, křičel jsem na ně v duchu při vzpomínce na treninkové tempo z minulého týdne.

 Překonali jsme dvě třetiny závodu a stále jsem se cítil v dobré kondici. První závodníci jistě už odpočívali  v cíli, ale to byla jiná liga.  Můj cíl byl jasný, umístit se aspoň v první polovině. Na druhé občerstvovací stanici jsem do sebe hodil dva kousky pomeranče a ve spěchu se hnal dál. To už se blížili Halouny, cestu jsem nyní byl schopen projet snad i poslepu. Znovu se mi podařilo předjet skupinku unavených bikerů bojujících už jen sami se sebou. Cíl se neúprostně blížil. Ještě poslední sjezd a cesta přes louku. A byla tu cílová rovinka. Ztěžklé nohy už vypovídaly službu, přesto se mi na cílové rovince ještě podařilo předjet posledního soupeře. Čas 3,35,34 mě zařadil na pro mě krásné 262. místo. Snědl jsem zasloužený oběd, vypil pár litrů limonád a po vyhlášení výsledků a následné tombole odjel po vlastní ose k domovu. Byl to fajn závod. Oficiální výsledky jsou zde, galerie plné fotek tady a to co nafotil Pebe je na jeho stránkách

26. 5.2007  Sobotní vyjížďka do Haloun. Vyjížděli jsme už v 10 hodin od Barandovského mostu, trasa byla klasická, tempo akurátní. Teplota přesahovala 30st., přesto se nás sešlo devět, což je vzhledem k tomu, že se dnes jel Král Šumavy docela slušný počet. Brdy byly tentokrát plné turistů, na zahrádce U zrzavého paviána jsme ale měli  místa dost. Oběd byl jako vždy výborný. Vyjížďku si dnes nejvíc užíval 1430, neboť testoval fulla zapůjčeného u Štěrby v prodejně a stroj ho nadchl natolik, že si ve sjezdech zpíval (naštěstí  potichu). S testováním jsme mu ochotně pomáhali, a můžu říct, že mají ty celopéra  fakt něco do sebe.

Na cestě zpět jsme tentokrát vynechali výjezd na Babku, neboť jsem pospíchal za synátorem šťastně se opékajícím v rozpáleném bytě u svého PC. Domů jsem dojel  v 15.30 h, připravil jídlo znuděnému potomkovi a vyhnal ho na hřiště hrát fotbal.  Celkem to dnes dalo 72 km a převýšení 784 m .  Těch pár fotek, co jsem udělal,jsou tam, kde mají být, čili tady.

 

 

 

27. 5.2007  Dobrodružná vyjížďka pod vedením Martiny byla svolána na nekřesťanskou devátou hodinu ranní. Sešli jsme se čtyři. Martina, Hnoj, RK a já.

Cíl byl brod v Beroně, kde se měla v 11 hodin konat příprava na závod Berounský bikematarthon s testováním přejezdu řeky. Díky Martině a Hnoji jsme na místo dorazili včas, tempo ale bylo vražedné. 

Na náměstí se už sešlo několik desítek bikerů a tak jsme se krátce po 11. hodině přesunuli k řece. Po krákém pěším průzkumu organizátora závodu Michala Daleckého vyrazil do vodního živlu první tester. Hladina sice příliš vysoká nebyla, ale kameny klouzaly a testerův pokus o překonání řeky suchou nohou skončil neúspěchem. Po něm vyrazil Fousáč a když ani ten neprojel, vrhl se do vln Hnoj. Bohužel ani on neuspěl.

Nikdo další už odvahu nenašel a tak zatímco ostatní bikeři vyrazili na testování trasy závodu, my jsme se usadili v místní rerstauraci U Aleny, kde se k nám připojil Martin. Náš výběr hospody se ale ukázal jako velmi nešťastný. Takto protivnou servírku jsme dlouho nezažili a tak jsem si ji na památku vyfotil. Hnoj, kterému ve vodě vyhládlo si dal smažák v němž nalezl zřejmě jako suvenýr několik kuchařových vlasů. Když chtěl delikatesu zapít malinovkou, uvízla mu v hrdle bílá hmota čehosi, co bylo po dlouhé diskuzi identifikováno jako kus mýdla. Ale kdo ví..., snad Hnoj stále ještě žije.

 Po další zastávce, tentokrát na skvělou zmrzlinu, jsme se vydali přes kopce a lesy na Ameriku. Horko bylo tropické a tak, když jsme objevili tajný vjezd štolou, zapomněli  jsme na opatrnost a vjeli dovnitř. Koupel byla osvěžující a romantická a protože bikeři mají rádi zvířátka, kochali jsme se i nad místní račí rodinkou. Na závěr si Martina pochovala žabičku a vyrazili jsme k domovu.

U vjezdové štoly jsme ale zkoprněli!  Místo světla na konci tunelu uviděli jsme jen tmu tmoucí. Pancéřová vrata byla pevně uzavřena a zajištěna zámkem. Nastala dlouhá (někomu to ale uteklo rychleji:-) ) hodina čekání ve tmě. Ve chvílích, kdy jsme začali propadat panice, naštěstí přijeli potápěči a správci lomu a bránu odemkli, aby mohli se svými vozy dovnitř. Vyrazili jsme jak hejno netopýrů vstříc světlu a do zad nám padali výhrůžky patnáctitisícovými pokutami. Ale hoň pět bikerů v Karlštejnských hvozdech ! 

Cestu zpět měl pod direkcí Hnoj a tak jsme ve svižném tempu překonali posledních pár kopců a v Radotíně se rozloučili. Byla to prostě skvělá neděle ! Celkem 97 km s převýšením 965 m. Spousta fotek je zde.